Obranné mechanismy a staré rány
Lidé, kteří neustále zdůrazňují svou nezávislost a odmítají pomoc, často používají tento postoj jako formu obrany. Zažili například pocit opuštěnosti nebo zrady od lidí, na které mohli spolehnout – ať už šlo o rodiče, kteří nebyli dost přítomní, nebo přátele, kteří zmizeli, když byla situace opravdu těžká. Takové zkušenosti je naučily věřit, že je bezpečnější spoléhat se jen na sebe a chránit si tak své citlivé jádro před další bolestí.
Dalším důvodem, proč se lidé nechtějí obracet na ostatní, je strach ze ztráty kontroly. Mnohým z nás totiž přijde na mysl, že požádání o pomoc znamená vzdát se vlastní autonomie. Tento pocit má často kořeny v dětství, kdy možná zažili zmatek nebo byli pod tlakem perfekcionistických rodičů, kteří neustále tlačili na výkon a samostatnost.
Pohled na vlastní potřeby
Někteří lidé mají problém otevřeně mluvit o svých potřebách, protože se obávají, že jejich požadavky budou pro ostatní příliš velkou zátěží. Mají zvyk své problémy bagatelizovat a neradi obtěžují své okolí svými starostmi. Často věří, že požádat o pomoc znamená ukázat slabost – myšlenka, která se upevnila už v dětství, kdy si museli budovat obraz silného a spolehlivého člověka.
Další zábrana může být pocit, že nejsou dost dobří, aby si zasloužili péči od ostatních. Někteří cítí, že lásku si musejí zasloužit, nebo že chyby z minulosti jim nedovolí přijmout podporu, jakou by jim někdo mohl nabídnout.
Pomáhat, ale jen za určitých podmínek
Když se už někdo rozhodne přijmout pomoc, často zjistí, že za ní často stojí nějaké podmínky nebo dokonce manipulace. Takové zážitky mohou vést k tomu, že raději řeší problémy sám, aby se vyhnul pocitu, že někomu něco dluží. Nedůvěra k nezištné pomoci tak může mít hluboké kořeny.
Někteří lidé se také snaží ochránit své blízké před svou vlastní bolestí. Bojí se, že jejich emoce by mohly „nakazit“ ostatní, a proto se raději drží zpět, aby nezatížili lidi ve svém okolí negativními pocity. To je často odraz pocitů z dětství, kdy bylo ukazování emocí považováno za nevhodné nebo nebezpečné.
Jak hledat zdravá spojení
Nedostatek zkušeností se vzájemnou podporou může také vysvětlit, proč někteří lidé tvrdí „Nepotřebuji nikoho“. Když nikdy neměli možnost vidět, jak funguje zdravá závislost mezi lidmi, a setkali se jen s extrémy – jako je spoluzávislost nebo přílišná izolace – může být pro ně náročné najít správnou střední cestu.
Když někdo pronáší frázi „Nemám nic za sebe“ nebo „Jsem v pohodě“, často to není tak, jak to zní na povrchu. Je to vlastně maska, za kterou se skrývá touha po upřímném spojení a podpoře.
Pozornost věnovaná těmto vzorcům nám může pomoci lépe si rozumět nejen s lidmi kolem nás, ale i se sebou samými. Skutečná síla se totiž může skrývat právě v tom, že se naučíme pomalu otevírat druhým, a to i přes obavy z bolesti nebo zklamání.
